PhDr. Josef Zeman, CSc.

Přijetí dítěte jako proces zrání osobnosti rodiče

Mezinárodní konference „Život je dar“, Brno 13. 10. 2007

Dámy a pánové!

Dovolím si zahájit svojí úvahu nabídkou jedné provokativní myšlenky.

Proces přijetí dítěte je v jistém slova smyslu obtížnější pro muže než pro ženu. Nechci tím říci, že by zásadní změna života ženy, která s přijetím dítěte souvisí, nebyla radikální, hluboká, důležitá a obtížná. Chci tím říci především to, že si jinak neumím vysvětlit, proč se u nás mužů reálné přijetí dítěte do našeho života tak málo daří. Proč se tak vysokému počtu mužů-otců stává, že přijetí dítěte

má většinou charakter našeho dalšího úkolu, přistupujícího k mnoha ostatním, a nikoli charakter naší nabídky ve smyslu „tady mě máš, já jsem tvůj otec“. V čem vidím rozdíl mezi těmito dvěma přístupy, lépe řečeno postoji?

Dítě jako další úkol je mnoha čerstvými otci bezesporu považováno za úkol nejdůležitější, jsou připraveni splnit jeho všechny nároky, většinou i na úkor úkolů jiných. Ti pečlivější se intenzivně připravují, chodí např. již v těhotenství s manželkou na přednášky, na cvičení pro těhotné, osvojují si s předstihem potřebné rodičovské dovednosti, plánují, jak všechno skloubí a zvládnou.

Matky se většinou v těchto situacích chovají jinak. Připravují se na změnu života. Jistě je to i tím, že velkou změnu pozorují na svém těle a očekávají i velkou změnu v životním stylu, protože mateřská a rodičovská dovolená skutečně velkou změnu do dohledných let přinese. Ve skutečnosti však většina žen jaksi samozřejmě počítá se změnou celoživotní a zásadní. Už vždy budu více matkou než čímkoli jiným. K svému mateřství si budu sice postupně přibírat další sféry, ale jen tak, jak to budu cítit jako dobré.

Upozorňuji tedy na téměř obecně platný rozdíl: otcové spíše přijímají děti do svého života, matky daleko více přizpůsobují svůj život dětem. Jde o rozdíl, který představuje žádoucí vzájemné doplnění rodičů, nebo jde o rozdíl mezi dokonalejším a méně dokonalým rodičovstvím? Je tento rozdíl pro dítě přínosný, protože mu umožňuje lépe pochopit mužský a ženský svět, nebo mu naopak komplikuje přijetí jednoho nebo druhého pro jejich nepochopitelnou odlišnost? A dítě se může ptát: Jsem pro otce méně důležité, když se o mě tak málo stará, nebo je matka tak málo schopná, že nic jiného, než starat se o mě, na rozdíl od otce, nedokáže?

Jistě bychom našli teoretická zdůvodnění, proč je otcovské zvaní dítěte k sobě do vnějšího světa důležité a jak mu dodává odvahu a posiluje jeho ctižádost. Stejně tak bychom našli teoretická zdůvodnění, proč dlouhodobá a celodenní mateřská péče posiluje důvěru a sebedůvěru dítěte a rozvíjí trpělivým vedením jeho tvořivost. Praxe však ukazuje, že tyto dvě varianty srovnatelně úspěšné nejsou. Podíl otců, kteří našli způsob, jak zvát reálně dítě do svého života a do vnějšího světa, je značně menší než podíl žen, kterým se daří úspěšně přizpůsobit svůj život dětem. Nebudeme daleko do pravdy, když budeme předpokládat, že je to zapříčiněno tím, že matky mají svým způsobem péče větší příležitost, jak navázat s dětmi těsnější vztah a jak dětem lépe rozumět, než to dovolují reálie tradičního otcovského přístupu.

Tento rozdíl jakoby nabývá na významu. Současné porozumění světu dětí přineslo jistotu v tom, že převážně restriktivní výchova založená na trestech, specielně na trestech tělesných, může být sice účinná v docílení kázně, je však zároveň nebezpečná z hlediska vývoje osobnosti dítěte. Byla prakticky všeobecně nahrazena výchovou prostřednictvím vztahu. Dítě se nechá vést a poslouchá, protože má s rodičem dobrý vztah, a již jeho ohrožení – např. formou okřiknutí – je respektovaným výchovným impulsem. Výchova vztahem však značně zkomplikovala otcovskou roli. Otec přijímající dítě do svého života jako další úkol má jen omezenou možnost a příležitost si dobrý vztah s malým dítětem vytvořit. Je to totiž jeho úkol, který plní ve svém světě. Nečekaně často jsme svědky, jak dítě v útlém věku preferuje matku a ignoruje otce, nebo zjevně experimentuje s jeho bezmocností.

Nebereme-li v úvahu zcela neadekvátní, ale dosti častou reakci otců, ve smyslu obvinění matky, bývá reakce otců na tuto situaci dvojí. Buď se otec nekonfliktně vzdaluje a přenechává hlavní výchovné slovo matce, nebo si „vymáhá“ autoritu zvýšeným tlakem ve formě verbálních nebo nonverbálních výhrůžek. Obě varianty však oslabují pozitivní vztah mezi otcem a dítětem, a vedou tedy k dalším komplikacím, přinejmenším k častějšímu opakování situace otcovské výchovné bezmocnosti.

Domnívám se, že proces označený v názvu referátu jako přijetí dítěte hraje v této problematice velmi významnou roli. Výše charakterizované ženské přijetí, tedy „od početí přizpůsobuji svůj život dítěti“, a mužské přijetí, dítě je dalším, v pozitivní variantě nejdůležitějším úkolem mého života, by bylo rovnocené, kdyby se našla možnost, jak v obou variantách vytvořit s dítětem dobrý osobní vztah. Ale jak vypadá velmi často skutečnost?

Pro mnoho otců je při terapeutické práci s rodinou překvapujícím sdělením, že vztah mezi lidmi má dva aktivní konce. Charakterizují-li otcové vztah mezi sebou a dítětem, mluví dlouze o svém prožívání, jak dítě milují, o svých činech pro něj, o svých pozorováních apod. Na otázku, jak s nimi prožívá vztah dítě, odpovídají, po pauze, lakonickým nevím. Bývám v těchto situacích vděčný za upřímnost a nešetřím chválou nad sebekritičností takovéhoto sdělení.

Proč k této situaci dochází je zřejmé. Otcové, kteří věnují dětem již od útlého věku více času, mají s nimi povětšinou lepší vztah a mají v jejich očích i větší autoritu. Ne každý otec však může malému dítěti věnovat samostatně několik hodin týdně, aniž by tím ochuzoval své další úkoly, včetně úkolu být pozorným manželem. Mluvíme-li o staších kojencích, pak je samostatná péče otců o tyto děti, jako významný doplněk mateřské péče, spíše výjimkou. Při tom právě v druhé půli prvního roku života dítěte začíná hrát blízká přítomnost otce v zorném poli dítěte patrně velmi důležitou roli, roli „nenebezpečného jiného“ než je matka. Pro dítě příležitost budovat si schopnost nebát se odlišnosti, pro otce příležitost přijmout projevy těsného vztahu dítěte a dále s ním vztah rozvíjet.

Skutečnost, že otcové i matky tuto specifickou fázi rodičovství podceňují, tedy že podceňují potřebu otce naučit se mazlit se s malým dítětem, žvatlat na něj, brát přebalování a koupání nikoli jako technický výkon, ale jako interpersonální vztahovou situaci, umění dítě rozveselit i uklidnit, tedy to, že rodiče tyto dovednosti podceňují, vyplývá dle mého názoru ze zásadního společenského postoje, který se postupně stal v celé naší civilizaci dominantním. Lze jej formulovat jednoduše: rodičovství je na prvním místě péče o dítě, o děti. Péče pokud možno co nejkvalitnější. Tento postoj má i svoji antitezi, zastávanou mužskými šovinisty nebo liberálně orientovanými obránkyněmi práv žen. Rodičovství prý nesmí omezit svobodu rodiče. Společnost údajně musí zabezpečit takové podmínky, aby rodičovství nemuselo být spojováno s nedobrovolnou osobní obětí.

Jsem přesvědčen, že nabývají na síle hlasy nabízející novou charakteristiku, snad nové paradigma rodičovství. Rodičovství je nejen péče o dítě, ale i proces obohacující osobnost rodiče. Obohacující tím více, čím je kvalitnější. Tím více, čím více přijmu dítě jako důvod mé vlastní životní změny. Pochopitelně se tím nemyslí sestup do područí rozmarů dítěte, ale změna z člověka partnerského, žijícího různé formy partnerských vztahů, na člověka odpovědného za konkrétní druhý život, na člověka rodiče. Tato odpovědnost je vztah vzájemného poznání, bez něhož hrozí omyly a nedorozumění.

Současná společnost komplikuje otcům získání zkušenosti, že je jejich rodičovství zásadním způsobem osobnostně obohacuje. Komplikuje jim to tím, že stále přetrvává zastaralá nálepka otec živitel, i pseudomoderní nálepka otec – nositel životního úspěchu. Současná společnost neumí představit společenský ideál otec – blízký druhý. Neumí to jednak proto, že se bojí jakýchkoli ideálů, a jednak proto, že preferuje atributy individuální svobodné nezávislosti, před atributy života v kontinuálních vztazích.

A ještě jedna důležitá společenská okolnost je ve hře. Převládající společenský diskurz se snaží i ženám posunout jejich prožívání rodičovství do roviny hledání kvality péče o dítě. Mateřství jako jeden z životních úkolů, nikoli mateřství jako celoživotní změna obohacující trvale osobnost nositelky. Vedle tradičně se vyskytujících otců-externistů se dnes stává stále častějším rodičovských typem i matka-externistka, která vedle svých osobních životních rolí plní co nejlépe i roli rodičovskou. Jinými slovy zdá se, že jakoby vítězí tradiční mužské pojetí rodičovství, o kterém jsme stále více přesvědčeni, že bylo deficitní jak pro otce, tak pro dítě.

Přijetí dítěte v naznačeném pojetí je tedy proces definovaný svým začátkem a průběhem. Spočívá v časové a pozornostní investici, jejímž cílem je intenzivní osobní, vzájemně trvale obohacující vztah. Ten je nezbytný pro dnešní pojetí výchovy, která opustila výchovu systémem odměn a trestů a snaží se o výchovu povzbuzováním na základě vztahu rodič–dítě. Pro otce je vytvoření vzájemného vztahu s dítětem snáze uskutečnitelné, neučí-li se pečovat o dítě od nejútlejšího věku, a teprve na základě takto vytvořeného vztahu zve později dítě do specifického mužského světa. Pro matky je dnes důležité, aby své rodičovství nebraly jako jeden z životních úkolů, ale jako příležitost, jak prostřednictvím rodičovství, mateřství, získávat a trvale rozvíjet osobnostní kvality, které jsou jinak obtížně dostupné. Mám na mysli záležitosti jako obětavost, trpělivost, odpovědnost, schopnost dělit pozornost, schopnost vcítit se do druhého atd. Tyto osobnostní zisky, dnes většinou označované jako rodičovské kompetence, jsou pak uplatnitelné prakticky ve všech dalších oblastech života. Dnes jsme pochopili, že rodičovství není jen nejlepší možná péče o dítě, ale i postoj trvalých vztahových a obohacujících výměn, cirkulárního podmiňování a překrývajícího se zrání generačně oddělených osobností. Úspěch této vztahové výměny může mít charakter velmi vydatného zdroje emočního upokojení, být zdrojem trvalého osobnostního rozvoje a zdrojem smysluplnosti života.

Abstrakt:

Přijetí dítěte může být chápáno nikoli jako jednorázový akt, z něhož vyplývá úkol, co nejlépe se o dítě rodičovsky starat, ale i jako rozvíjení celoživotního osobního vztahu, který je trvalým zdrojem psychologických zisků nejen pro dítě, ale i pro rodiče. Rodičovství může být i procesem trvalých vztahových a obohacujících výměn, cirkulárního podmiňování a překrývajícího se zrání generačně oddělených osobností, procesem rozvoje rodičovských kompetencí. Toto pojetí je v opozici vůči převládajícímu současnému trendu, který vidí rodičovství především jako úkol zajištění co nejlepší péče o dítě, tedy jako víceméně jednostranný proces. Nacházíme se v situaci, kdy řada mužů-otců začíná chápat důležitost časových investic do vztahu s dítětem, ale bohužel i v situaci, kdy řada žen-matek je tlačena do jednostranného pojetí mateřství jako časově omezené péče o dítě.